Loď se prudce zhoupla a přešla ze skluzu do pomalého brblání. Blížíme se k molu u stanoviště. Asistuji pilotovi při přistání a vyvazuji loď. Kolega, pilot člunu, moc pomáhat nepotřebuje, člun ovládá stejně bravurně jako auto. Vynášíme paní z lodi, balancujeme po molu a ukládáme jí na nosítka a do sanitky. Připoutat pacientku, upevnit vak s infuzním roztokem do stojanu, rychlá kontrola pacientčina pulsu na periferní tepně – pravidelný a dobře plněný, připoutat sebe. Můžeme jet. Čeká nás půlhodinová cesta večerním provozem, směr nemocnice, chirurgická ambulance. Závěr idylický, i když z hlášení na začátku výjezdu vypadalo všechno mnohem dramatičtější.

Sloužíme spolu s kolegou v posádce Rychlé zdravotnické pomoci. On, vzděláním zdravotní sestra se specializací na intenzivní péči, jako pilot člunu a řidič sanitky; já jako záchranář. Službu máme na sezónním stanovišti, které naše záchranka otevírá na dva prázdninové měsíce na břehu velké přehrady. Vyjet můžeme buď vybaveným motorovým člunem se speciální nástavbou, v podstatě plovoucí sanitkou, nebo sanitním vozem. O tom, kterým dopravním prostředkem vyjedeme rozhoduje dispečink, podle toho, čím je to pro dosažení pacienta rychlejší.

Sloužíme ve dvou, oba máme odbornou kvalifikaci pro samostatnou práci, kolega navíc příslušné zkoušky pro jízdu se člunem. Slouží se nepřetržitě po celé dva měsíce. Naše posádka je primárně určená pro zásahy z hladiny, to znamená v těsné blízkosti přehrady, ale můžeme být vysláni sanitkou i do blízkých vesnic a okolí. Při zásazích na vodě úzce spolupracujeme s Vodní záchrannou službou Českého červeného kříže, která má stanoviště pár kilometrů proti proudu. Kolem přehrady je spousta chat, některé dosažitelné pouze z lodi a během letních měsíců se počet rekreantů v této oblasti mnohonásobně zvýší. Pacienty bývají rekreanti, chataři, místní obyvatelé i cizinci, zaměstnanci rekreačních zařízení, na vodě i na souši. Na místo, na které bychom se autem kodrcali třeba i přes půl hodiny, doplujeme po vodě během pár minut.

Je tři čtvrtě na šest večer, služba se střídá v sedm. Slunce ještě docela pálí. Podle obecných záchranářských pověr bych to neměl dělat, ale já si přesto plánuji, co budu dělat v poslední hodině služby. Doplním a překontroluji zápisy v knize výjezdů, ten poslední doplním i do počítače, vytřu sanitku desinfekcí... pískání vysílačky by probudilo i mrtvého:

„Pojeďte člunem, pád se skály, podrobnosti zatím nemám, detaily po cestě“. Lakonické sdělení, které přerušuje podvečerní idylku. Bundu, boty, mobil.

Odvazuji člun, kolega startuje, zapíná vysílačku. Cítím srdce bušící v krku. Opět známý tok myšlenek: vybavení v pořádku, máme vše a funkční, s kolegou se známe, dobře se mi s ním pracuje, počasí je vhodné pro nasazení jak letecké záchranky, tak i vrtulníku s lezeckou skupinou hasičů. Z jaké výšky asi člověk spadl? Jak vysoko nad vodou leží? Budeme tam moci přistát člunem? Nedostatek informací o přesném místě zásahu, stavu pacienta a okolnostech úrazu vede člověka k tomu, že se dopředu připravuje na horší varianty. Pomalu vybrbláváme z přístaviště. Obcházím zvenčí nástavbu a vtahuji do člunu ochranné balóny – fendry.

Když jsme venku ze zátoky, přidává kolega plyn, motor se naplno rozeřve a loď vyskočí na hladinu. Bedlivě sledujeme vodu před sebou a pilot se vyhýbá ostatním lodím a lidem na matračkách. I když mám u záchranky už něco odježděno, na člunu je to jiné. Jiné podněty, prostředí, činnosti, technika, i když podstata práce je stejná. Volá dispečink: má to být poblíž hřbitova, pacient je snad při vědomí, volající má špatný signál; kdybychom potřebovali, vrtulník bude k dispozici během 10 minut, vodní záchranka vyplula. V mapě hledám kde v okolí je předem vytipované místo pro přistání vrtulníku. Museli bychom na druhý břeh člunem. Rukavice, zásobní do kapsy na stehně.

Přijíždíme k místu, kde údajně k pádu mělo dojít. Zpomalujeme a vyhlížíme někoho kdo by na nás mával. Jedeme pomalu dál. Tázavé pohledy lidí ze šlapadel a pláže. Náhle zpozorujeme muže, stojícího na malé skalní plošince ve výši hladiny, nad ním asi čtyřmetrová skalka. Mává na nás. Vedle něj vidím sedět starou paní, drží si ručník na hlavě. Velmi se mi ulevuje. Přijíždíme ke skalce, skáču na břeh, ke křoví vyvazuji člun. Jdu k paní. Kolega vypíná motor, bere výběhový batoh a skáče za mnou. Přistává člun vodní záchranky.

Paní je při vědomí, spontánně reaguje a odpovídá na mé dotazy, i když některé odpovědi jsou trochu zmatené. Je v plavkách, mokrá, na těle má několik viditelných škrábanců a šrámů, na čele krvácející tržnou ránu. Nasazujeme jí pevný fixační límec. Vyhmatávám pulz na zápěstí, kontroluji velikost zornic a jejich reakci na světlo. Vše v pořádku. Zatímco kolega sterilním obvazem ovazuje ránu na čele, podrobně pacientku vyšetřuji a ptám se na okolnosti pádu. Při odchodu po vykoupání se zřítila dolů po skalce, ve které jsou vytesané schody, na plošinku a spadla do vody. Měla veliké štěstí, že tam náhodou byl i pán který nás volal. Vytáhl jí okamžitě z vody. Byla chvilku v bezvědomí, ale rychle se probrala.

Kromě tržné rány na hlavě a několika škrábanců na ní další viditelné zranění nenacházím. Žádný neurologický deficit, lebka a skelet jsou pevné, žádný výtok z nosu ani uší, dýchání čisté oboustranně, břicho měkké. Kolega volá na dispečink, spolupráci letecké záchranné služby nepotřebujme; za chvíli budeme vyplouvat směrem ke stanovišti, paní tam přeložíme do sanitky a budeme pokračovat do nemocnice. Balíme paní do deky aby neprochladla a snažíme se dopídit příčiny pádu – sklouzla jen, nebo měl pád nějakou jinou příčinu? Paní si na pád nepamatuje a proto se využíváme všech diagnostických možností, které máme k dispozici, abychom nalezli možnou příčinu jejího pádu. Na EKG žádné akutní změny nejsou, hladina cukru v krvi je v pořádku, krevní tlak v normě, nic nenasvědčuje tomu, že by měla byť lehkou mozkovou příhodu. Zřejmě šlo tedy o pouhé podklouznutí.

Do periferní žíly na předloktí napichuji kanylu a připojujeme infuzi, ukládáme paní na nosítka a společně s vodními záchranáři přenášíme na loď. Děkuji pánovi. Duchapřítomně zareagoval a té paní nejspíš zachránil život: spousta lidí se totiž kvůli přechodnému minutovému bezvědomí utopí. Odrážíme, loď nabírá rychlost a já se usazuji na zádi vedle pacientky. Vyplňuji dokumentaci, podrobně popisuji okolnosti úrazu, pacientčinu chronickou medikaci, alergie, prodělané choroby a úrazy, současný stav a výsledky vyšetření, pracovní diagnózu, terapii.

Podívám se na hodinky, je skoro půl sedmé, teplý letní večer, slunce klouže s oblohy a svítí příjemným, měkkým světlem.